založený zpočátku kvůli soutěži..

odřená kolena

20. 10. 2015 22:58
Rubrika: Nezařazené

Přiznám se, že i já mám strach. Ne stále. Jen občas, když mě zaplaví vlna pesimismu a já se topím ve vlastní úvaze. Co s námi bude, až příjde islám k nám? Už se neptám „kdyby přišel“. Tato otázka mně zdaleka tak neděsila jako tato mnohem aktuálnější. Ano, to „až“ mně často děsí. Bohužel to není jenom moje úvaha. Touto otázkou se teď zabývá celá evropská populace, nehledě na věk či náboženství. Síla migrace nás tolik zastrašila a především překvapila, že snad ani není evropan, který by o současné situaci nic nevěděl.

Ještě že nevidím do politiky a nevím co se opravdu děje. Ještě že o tom můžu jenom tak hovořit, aniž bych něco ovlivnila. Vymýšlet vlastní teorie, vlastní dedukce a závěry a nakonec i soudy. Ještě že za to nemusím nést žádnou zodpovědnost.

Ale co když ji nesu? A co když ji neseme my všichni? A kdo jiný než lidstvo tohle všechno způsobilo? Bůh? A ten náš nebo ten jejich? Na čí straně je vlastně právo? Dle mého názoru nemůžeme dělit lidstvo na strany. Ani určovat co kdo udělal špatně. Vždyť někdy ani nevíme, jestli to co děláme my, je dobré či zlé. Někdy nerozumíme ani lidem žijícím vedle nás, natož tak na jiném kontinentě.

Mrzí mě všechny ty zbytečné řeči. Tolik prázdných slov. A tak se někdy ráda inspiruji tradicí. Stále věci obnovujeme a někdy nás překvapí, že možná ani nebylo třeba a nakonec se opět k tradici vracíme. Před mnoha lety napadli Evropu Tataři. Její záchranu na mnoha poutních místech připisujeme Panně Marii. Žádní politici ani velká gesta. Žádné zbytečné řeči. Ticho a odřená kolena. Hodiny promodlených růženců skrz celou Evropu. Nemyslím si, že jsem pesimista. Vždycky jsem byla optimista, možná realista. A bohužel logicky nejspíš neexistuje jiná možnost než válka. Ale Bůh je tvůrcem logiky. Je nad veškerou logikou. Kdo jiný nám může pomoct? Ne nám jako evropanům nebo muslimům. Ale nám lidem! Proto obnovme tradici a naučme se klečet. Nemáme čas? Vážně toto tvrdíme jeho tvůrci? Přestaňme se vymlouvat. 20 minut růženec. Pokud ani to tak aspoň 3 minuty desátek.

Když mluvím o tradici, nemůže mě povzbudit nikdo jiný než sestry sv. Vincence v Kroměříži, ke kterým chodím na mše svaté. Jsou pro mně nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Jako by ony samy byly pokorou a jenom svou podstatou mě okouzlovali. Však pod tímto hábitem je ukryta oběť. Posty, modlitby a konečně ta odřená kolena. A přesto radost. Život.

Ze začátku jsem nechápala, proč si stoupají už po tajemství víry. Vždycky jsem si omluvila, že to líp prožiju v kleče a nestoupla jsem si. Teď vím, že to byla pouhá lenost. Naučila mě to sestra, která pravidelně sedává v první lavici. Je už opravdu stará. Ani nechodí. Vozí ji na mše na vozíku. Přesto vždycky po tajemství víry se zapře rukama za lavici a postaví se. Celou dobu se musí přidržovat rukama a já konečně vím, proč vypadají kostelní lavice právě takto. To taky vyšlo z tradice.

Musím se stydět, když si na tuto sestru vzpomenu. Kolikrát jsem usnula při růženci. Aby ne, když se ho modlím v posteli v leže a ještě se zavřenýma očima.. To je to opravdu tak těžké? Klečet? Proč si namluváme, že se nám tak modlí líp? Líp se nám leží, ale tím to často končí. Jeden kněz řekl, že ikdybych měl celou modlitbu přemýšet nad odřenýma kolenama, má to smsl a hlavně, je to oběť. Kdo jiný se má za Evropu obětovat než křesťané? A je to vůbec oběť.. Čas prožitý s našim „nejlepším přítelem“, jak ho často nazýváme.

Sdílet

Komentáře

maxmilianrex Prig - Vzhledem k "poznání po ovoci" zcela jistě špatně

prig tak ten byl dobrej :D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Rubriky

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona signály.cz